Drahoslava Burďáková
Aktualizováno: 13. 4. 2019
Narodila se 12. 12. 1940, absolvovala kyjovské gymnázium v roce 1957 a pak Střední průmyslovou školu stavební v Gottwaldově. Výtvarné tvorbě se jako koníčku věnuje od roku 1959. Z počátku to byla především kresba, záznamy pak zpracovávala formou dřevořezu a linorytu. Na toto období v sedmdesátých letech navazuje studiem na LŠU v Uherském Hradišti u profesora Rudy Kubíčka, pod jehož vedením se seznamuje s novými možnostmi a technikami výtvarné tvorby. Jak již bylo řečeno, v roce 1974 se stává členkou Výtvarné skupiny při tehdejším Sdruženém závodním klubu, která soustředila výrazné amatérské výtvarné talenty regionu (připomeňme jména Vašatová, Bystřický, Botek, Psotka, Pavlica, Kup, Abrhám, Damborský, Habáň, Nemrava, Kodrla, Šrahůlek, Vlasatík, Škrášek a další). Skupinu neoficiálně vedl významný pedagog, teoretik a historik umění prof. Igor Zhoř z Brna, tehdy komunisty "zakázaný". Ten výrazně ovlivnil výtvarné myšlení a vidění členů skupiny, aniž by omezoval jejich osobnostní vklad. Pochopitelně měl pozitivní vliv i na Drahoslavu Burďákovou, která se v sedmdesátých a osmdesátých letech úspěšně zúčastňovala krajských a celostátních výstav a soutěží (Můj kraj, AMO, Bienále kresby a grafiky apod.), v nichž získala řadu ocenění - připomeňme alespoň čestné uznání v soutěži Můj kraj v Gottwaldově v roce 1976, cenu a zvláštní uznání o dva roky později v Lounech na Bienále amatérské kresby a grafiky, ceny na I. oblastní přehlídce amatérské tvorby v Holešově v roce 1979 a Krajské výstavě amatérské kresby a grafiky ve Vyškově v roce 1981 atd. Doposud připravila čtyři autorské výstavy, několikrát v dřívějších letech vystavovala s Výtvarnou skupinou, např. v Uh. Hradišti, Trenčíně a Uh. Brodě.
Výstava představuje i starší období (koláže, kresby), i když v poslední době se autorka věnuje především malbě a grafice (především suchá jehla). Vedle portrétů jsou hlavním námětem přírodní motivy. S jistou dávkou lehké symboliky zachycuje mnohotvárnost přírody a její proměny v čase zrodu i zániku. Opojení krásou přírody (ve všech proměnách) zvýrazňuje její něžně ženský rukopis. Vyznění obrazů (i se symbolizující "podzimní" tematikou) není depresivní ani lacině sentimentální. Spíš trochu melancholické, což podtrhuje typická paleta barev - harmonický souzvuk zvláštně jemných, jakoby přidušených valérů modré, fialové, zelené, oranžové... Kresba je bohatá, rozvedená až do takřka barokizujících drapérií. Obrazy tím při reálnosti námětů (kytice, zátiší, portréty) získávají až snový charakter.
Miroslav Potyka